na Blog.cz

Já se asi hecnu a zkusím bejt týden čistá :D

A je to tady...končíme, zavíráme. Blog teda asi ne...ale sama v sobě to tak cítím. Před dopadem na svý osobní dno už mi zbejvá jen pár metrů. Nikdy, nikdy jsem na tom nebyla takhle. A den ode dne je to jen horší a horší.

Bejvala jsem docela klidná holka, s dobrými úmysly, která všem chtěla jen pomáhat. Sem tam se dokonce i učila, i když docela dost flákala školu. Měla jsem přátele. A kdysi jsem měla i lásku.

Co mám teď?

Kostnatý, rozdrápaný bledý xicht, odepsané žíly v rukách, naprosto bezdůvodné výbuchy agrese a vzteku. Fyzicky napadám ostatní, nemluvě o tom jaké pekla jim dělám v hlavě. Do školy jakž takž chodím, ale stejně si z ní nepamatuju ani slovo. Ruce se mi klepou jak starý ženský. Přátelé? Mám strach se jim ukázat takhle. A ti lidi se kterými se vídám pořád...jsou schopni být vašimi nejlepšími přáteli a za pět minut vám vykrást byt. A lásce má nejblíž to, když ležím nastřelená s kámošem v jeho budce na zahradě, klepeme se zimou a za svitu svíčky ukradený ze hřbitova se držíme za ruce.

Paráda.

A kam teď?

Jak se mám zachránit, když absolutně nevím, co dělat?

To už mi opravdu zbývá jen umřít?

Ona byla kdysi můj vzor. Christiane F.

A teď žiju její život.

No.

Až na tu prostituci.

A tahle banda...je úplně to samé, jako ta banda, kterou sama mám.

Jako bych viděla nás.

Creepy...

bych shrnula do dvou slov: Death. Match.

To se mi stalo včera. Seděla jsem s dvěma kámošema v malý zahradní chatce u okna, před ním stál krb, oheň plápolal, hrála hudba a všichni přemýšleli...nevím nad čím ostatní. Ale mi došlo, že jsem zase předběhla svůj vlastní stín, překročila jsem hranici. Udělala jsem to jednou...a pak jsem utekla. Když se to stalo teď...nevím si rady. Zpátky nemůžu. Ztratila jsem se a cestu ven mi nikdo neukáže, nejspíš ji ani nechci.

Co mi pomohlo zbavit se závislosti kdysi? Láska? Možná. Ale co teď? Když nemám nikoho, kdo by pro mě byl důležitější než fet? Když se o to ani nikdo nesnaží, protože jsem pro všechny odepsaná. vím, že potřebuju pomoc...ale jak najít někoho, koho budu milovat a on bude milovat mě? Ne v drogové sféře, ale mimo ní? Díky drogám jsem přestala milovat i bejvalku. Po skoro...šesti letech. Myslím, že v mým srdci je díra, kterou dokáže zaplnit jen hlubokej cit k někomu, nebo k něčemu...a je to buď osoba, nebo drogy.

Nic jinýho.

Závislost má několik stupňů...a já jsem už zase o kousíček dál. Tady jsem za těch pět let co beru ještě nebyla.

A tak nějak nevím co s tím.

Mám strach...

dvacet hustejch by asi pomohlo.

V dobu kdy jsem to psala to nebylo adekvátní. Vůbec. Z jednoho důvodu...myslela jsem si tehdy, v roce 2009, rok po tom co jsem začala s peřím, že už jsem na konečné vláčka pika. Mýlila jsem se...teď už jsem tak o 15 stanic dál než kdysi. 15 stanic, o kterých jsem nevěděla, protože vedou neviditelnou cestičkou. Na konečné vláčka pika bych byla ve chvíli, kdy bych se přejebala a chcípla. A i přes to, že vím, že jsem ani po pěti letech nezažila všechno...tohle je to, co mi běží hlavou už tři roky.

Deník 2009

Únik z reality vol. 2....

14. prosince 2009 v 23:40

...nevím kdy, ale bude to brzo

Seru na nějaký peří....

Na tom mě už nic nepřekvapí.

Ten svět už znám ze všech stran...

Lepší i horší stránky.

Potřebuju změnu.

Potřebuju pryč ze světa stíh, zmatenosti, zrychlenosti a dojezdů.

Potřebuju hodit do jiné dimenze...

Vláček piko mě odvezl na stanici konečnou, ale nikdo už mi neřekl, že cesta vede ještě dál.

Někam, kde je svět dokonalý...dokonalejší než kdykoliv byl.

Jo...mám i kolegu, kterej mě tam zaveze.

Ale i přes to všechno mám pořád trochu strach.

Strach z neznámého...

Strach z toho, že budu chtít jenom nahlédnout a něco mě vtáhne dovnitř, zabouchnou se dveře a sbohem...

To něco má jméno, které mě tepre před nedávnem začalo děsit.

Ve snech i v realitě.

Já vím, jsem blázen.

Dobrovolnej sebevrah? Říkáte si...

Ale tak to vůbec není.

Vy mi nerozumíte.

Vždyť já za to nemůžu...

Já to nechci, to moje podvědomí.

A zkuste bojovat s podvědomím, když vám říká tu lež.

Jenom jednou...

Říká se, že stačí věřit a dosáhnete všeho na světě.

Otázkou zůstává, jestli si věřím.

Haha...

A dobrý rady pro mě samotnou?

Nezabloudit.

Neztratit zpáteční cestu z dohledu.

Nenechat si zabouchnout dveře.

Neztratit klíč...

...A především neztratit hlavu.

cocaine

89%

crystal meth

89%

crack

89%

pain pills

78%

shrooms/ acid

67%

ectstacy

56%

nerv pills

56%

alcohol

55%

heroin

44%

herb

22%

Proč to sem dávám? Protože kdysi, když jsem brala nějakej ten půlrok, to vypadalo úplně jinak, než teď. Heroin, který měl původně 44% má teď 100%. Perník i po čtyřech letech stále 89%. Veškeré klepky na stejné úrovni.

Ta dnešní tabulka docela dost přesně (až na crack) ukazuje, co a jak často beru. Co je nejvíc zažraný do mýho mozku.

Ničí mě jen ten heroin. 100%.

A to ho ani neberu.

- Budu

- Nebudu

- Budu

- Nebudu

- Budu...

Až do smrti.

Život feťáka je složen prakticky jen z čekání. Čekáte na peníze. Čekáte na hovor. Čekáte na svého dealera. Čekáte, na svého dealera. Čekáte na svého dealera. (doplňte počet těchto vět dle libosti a zkušeností.)

Čekáte, než si to budete moct dát. Pak přijde změna! Chystání a aplikace. Pak čekáte na stav, pokud nepřijde hned. Čekáte, než odezní nájezd. Na stavech něco děláte, závisí na vašem levelu. Buď něco aktivně děláte, v tom horším případě jen čekáte, až vymyslíte, co jít aktivně dělat, což je samo o sobě aktivní činnost, která vás zaměstná tak na dobré čtyři hodiny.

Čekáte na dojezd, o kterým už ani nevíte, co to je, ale není vám moc fyzicky dobře. Čekáte na další fet.

Čekáte, že seženete další peníze...

A ty neseženete.

Co jiného taky?

A co dál?

Chcete čekat, že se z toho jednou dostanete? Chcete čekat za jak dlouho k tomu dojde? A co do té doby? Budete čekat, dokud ta chvíle nepřijde?

Má cenu čekat na týpka, který odešel s pěti sty a už několik hodin na něj čekáte s tím, že řekl "budu tu za 10 minut"?

Tohle jsem dělala kdysi. Pořád jsem něco čekala...

A přitom feťáci to mají tak jednoduchý.

Daleko jednodušší než jen čekat na něco co přijde...

Vždycky čekáme my. A pak je tady jedna věc.

Zlatá.

Jediná věc, která trpělivě čeká, čeká na každého feťáka. Vždycky bude.

Na konci každé cesty drogově závislého je buď popření nebo přijmutí.

Otázkou je...stojí za to, popřít sama sebe, za cenu svého já?

Nebo je lepší žít svůj vlastní život s vědomím co a kdo jsem zač, za cenu smrti?

Volba byla vždycky na každém zvlášť...

A dnes jsem prošla rozcestím.

Už ji v dálce, v hodně daleké dálce vidím.

Čeká...

Někde v ostravským pajzlu na záchodě.

Sama...

Protože my vždycky umíráme sami.

...jen my jsme na nich začali.

Že jsem byla s mým bráškou zavřená v blázinci, který byl umístěn tam kde moje základka, hlídali nás tam a terorizovali mírotvorci z Hunger Games a zabavovali nám cigarety. A byly tam morčata, kterým jsme kradli buchtičky s krémem, protože jsme měli hlad. Well. Asi už abstinuju moc dlouho.

Jsem zjistila že plno lidí nechápe bílý humor.

Takové to: "Cos dělal na tom záchodě?" "Sekal dobrotu."

nebo..."Hele, pojď mi tady s něčím píchnout..."

nebo říct někdy v březnu nebo dubnu "Ještě dvakrát se vyspíme a jsou tady Vánoce!"

Já vím, já vím...

ale...prostě jsou to hlášky ze života xD